Doc. Mgr. Černý Karel, Ph.D.

Velikonoční půst je období od svátku zvaného Popeleční středa (dies cinerum, letos 10. 2.) do Velikonoc, tedy nejvýznamnějšího křesťanského svátku oslavujícího mučednickou smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

V obecném povědomí je spojen s omezením příjmu potravy, především masa. Z tohoto hlediska byl v liturgickém roce půst provázen ještě dalšími obdobími, kdy se nejedlo maso či se dokonce dodržoval ještě přísnější půst. Křesťanský rok nezačínal prvního ledna, ale (jak je tomu i dnes) adventem. Advent je také prvním postním obdobím roku, které ukončily Vánoce, po nichž nastalo období, v němž církev nevyhlašovala žádné omezení. To dalo věřícím příležitost si povyrazit z kopýtka až do masopustu. Jak název „masopust“ naznačuje, končila tímto obdobím konzumace masa a začal půst. Jiné označení těchto tří dní těsně před začátkem půstu je karneval. Latinsky se maso řekne „caro“ a karnevalem tedy doslova dáváme „vale“ masu. Ještě jiný latinský název „dies pingues“ znamená doslova „tučné dny“. S jejich koncem v úterní noc na tzv. Fassnacht (odtud moravské Fašank) pak nastal vlastní půst, jenž se počítal na šest nedělí.

Dochované záznamy svědčí o tom, že „půst“ nemusel ještě znamenat velkou újmu, protože se při něm zcela prokazatelně bohatě stolovalo. V raném novověku máme tuto skutečnost doloženou kupříkladu pro jezuitské koleje. Sice se nepodávalo maso, ale v pramenech zachycené alternativy – plněná štika či mandlový dort – zní neméně chutně. Ostatně jestli si můžeme odnést z postní stravy našich předků nějaké poučení, pak je to konzumace ryb. V Čechách bylo v minulosti daleko více rybníků a ryby, včetně některých, které bychom dnes označili za vzácné delikatesy (sladkovodní rak), se jedly daleko více než dnes a v nesrovnatelně větším výběru.

Zajímavé jsou historické diskuze o tom, zda a která jídla jsou vlastně během půstu zakázána. V raném středověku se někteří učenci domnívali, že kachny bernéšky se rodí na moři z naplaveného dřeva a tím pádem nejsou teplokrevným ptactvem, ale druhem rostliny. Proto měly být vyňaty z postního zákazu. Tento názor však byl zpochybňován již v období vrcholného středověku. Jeho novodobou variantou pak byl spor o přípustnost pití čokolády během postu, který vznikl ve Španělsku v první polovině 17. století. Čokoláda byla v té době velmi rozšířeným, módním nápojem, který si užívaly všechny vrstvy obyvatelstva, pokud si jej ovšem mohly dovolit. Řada španělských duchovních na ni také nedala dopustit, ale přece jen přetrvávaly jisté pochybnosti. Čokoládě a kakau také neprospělo, že si je Španělé spojovali s původními obyvateli Ameriky, o nichž se vědělo, že to byli kanibalové a modloslužebníci. K tématu se vyjádřila řada teologických i lékařských autorit, jako například Antonio de León Pinelo či Tomás Hurtado. Pokud je mi známo, vyřešil toto zásadní dilema v roce 1664 autoritativně kardinál Svaté církve Francesco Maria Brancaccio, který o přípustnosti čokolády během půstu napsal celý spis. Pan kardinál měl čokoládu rád, takže jeho závěry si můžete domyslet sami.